Asistenční pes pro Ivetu

Jmenuji se Iveta Boleslavová, narodila jsem se  25.7 1987. Vyučila jsem se dámskou krejčovou. Před nehodou jsem pracovala jako pečovatelka v domově pro seniory v Lounech. Práce mě bavila a naplňovala. Doma mám devítiletého školáčka Jakoubka. Žila jsem s přítelem Milošem a synkem Jakubem v bytě v Lounech.  Plánovali jsme byt prodat a koupit si domeček. Také jsme plánovali svatbu a další dítě. Vše se ale změnilo, dne 5.7 2014 se nám s přítelem stala nehoda na motorce. Vraceli jsme se domů z jednodenního pobytu v Třeboni, kde jsme se byli podívat za přáteli. Začalo hustě pršet vjeli jsme do kaluže, kde nám podklouzlo kolo, spadli jsme na zem a poté jsme narazili do betonových svodidel. Vše se odehrálo na pražském okruhu. Měla jsem prasklou lebku, silný otřes mozku, zlomených 12 žeber a 3-4 obratel hrudní který utlačoval míchu, propíchnutou plíci a další a další. Byla jsem 3 dny v umělém spánku. Strávila jsem 3 měsíce na lůžku ve Fakultní nemocnici Motol. Poté jsem nastoupila na pětiměsíční pobyt do Kladrub, kde jsem se naučila znovu žít a zvládat běžné činnosti, zároveň jsem tam poznala spoustu báječných lidí, kteří mě přesvědčili, že i tak se dá žít a život „na vozíčku“ nekončí.

Po probuzení z umělého spánku jsem se dozvěděla, že přítel Miloš nehodu nepřežil. Byla to pro mě strašná rána. Stále se s tím nemohu smířit a každou noc usínám se vzpomínkami a slzami v očích. Veškeré sny a láska se změnily v jediném okamžiku. Jediné co mě drží nad vodou je můj syn a báječní rodiče, kteří mi hodně pomohli a pomáhají. Postarali se o syna v době, kdy jsem byla v nemocnici a Kladrubech. Pomáhali mi v péči o Kubu v době mého návratu z rehabilitací. Předělali mi u nich na vesnici bezbariérový domek, abych mohla být zase matkou a starat se o svého malého syna a nemusela být plně závislá na pomoci ostatních. Jsem jim za to nesmírně vděčná.

Nyní jsme se rozhodli, že je čas na změnu. Chtěla bych být stále více samostatnější a k tomu by mě i mému synovi mohl pomoci asistenční pes, který nebude jen pomocníkem v běžných každodenních činnostech, ale bude zároveň naší velkou psychickou podporou do dalšího života. Pes umí vyčarovat úsměv na tváři snad každému, rozdává svou lásku a je pro člověka neocenitelným parťákem. To, co je pro zdravého člověka běžné – otevřít nebo zavřít dveře, rozsvítit světlo, podat si něco, co Vám upadlo na zem, podat zvonící telefon, …. – je pro „vozíčkáře“ občas velký problém. Chtěla bych pro nás psa jako pomocníka i jako „kamaráda do deště“.

S ohledem na moji situaci, kdy momentálně zatím nemám žádnou práci a na náročnost rehabilitace a pomůcek potřebných k rehabilitaci a fungování v běžném životě jsme oslovili občanské sdružení PES PRO TEBE a požádali, zda by nám asistenčního psa vycvičili. Výcvik psího pomocníka bohužel není hrazen zdravotní pojišťovnou ani žádným úřadem. Naše finanční prostředky na to bohužel nestačí. Proto vás pěkně žádáme o pomoc při zafinancování výcviku. Budeme rádi za jakoukoli finanční podporu.

Děkujeme Iveta a Jakub Boleslavovi.

Autor:Michaela